Recenze: The Artist – 60%

George Valentin je koncem 20. let minulého století velká filmová hvězda. Pak ale přijdou první zvukové filmy, George v nich nechce hrát, ale právě díky nim se stane superhvězda z neznámé Peppy Millerové, kterou George víceméně náhodou dostal k filmu. Karty se obrátí, George je bez peněz a bez přátel, ale je příliš hrdý na to, aby přijal nabízenou pomoc od Peppy…

The Artist je nový francouzský film, který je PŘEVÁŽNĚ natočen tak, jako kdyby vznikl na přelomu 20. a 30. let minulého století. To znamená, že je černobílý a němý. PŘEVÁŽNĚ. A natočený zapoužití dobových postupů a hereckých manýr. PŘEVÁŽNĚ.

Občas ale z těchto kolejí vykolejí, většinou záměrně. Hrdina má strašidelný sen, ve kterém začnou předměty vydávat zvukové efekty. Při závěrečné scéně zní dlouhý hudební úryvek z Hitchcockova Vertiga (natočeného o 30 let později). A úplně na konci uslyšíme dvě věty dialogu. (SPOILER!) Jednu z nich pronese hlavní hrdina a teprve díky jeho strašlivému francouzskému přízvuku pochopíme, proč nechtěl hrát ve zvukových filmech. Nebo možná hledám příliš hluboký smysl tam, kde žádný nebyl?

Slovní spojení „hledat hluboký smysl tam, kde možná žádný nebyl“ mě ostatní při sledování The Artisty (nebo The Artista?) napadalo vícekrát. Naladěn trailerem jsem čekal – vlastně nevím co přesně. Různé věci. Ale nedostal jsem žádnou z nich.

Při rozebírání The Artista (nebo The Artisty?) musíme důsledně oddělit dva různé přístupy k filmu:

1) Pokud film bereme jako kopii 80 let starých filmů, pak jde o fail. Přesněji řečeno, jde možná o přesnou kopii špatného filmu, na který před 80 lety nikdo nechodil a dnes nikoho nezajímá, protože prostě není dobrý. Je utahaný, nemá tempo, není dostatečně vtipný ani dostatečně dramatický, místy není pochopitelné, co se děje. Mezi nejoriginálnější nápady patří to, že když končí kariéra hlavního hrdiny, zatímco hvězda hrdinky stoupá, potkají se spolu na schodech, přičemž ona jde nahoru a on dolů…

2) Lepší to je, pokud film bereme jako současný žertík současného režiséra, který paroduje / skládá poctu / parafrázuje 80 let staré filmy, protože je má rád.

Ve filmu je spousta citací různých slavných okamžiků z různých slavných starých filmů. Nejsou to citace, které by nějak sloužily ději nebo emocionální působivosti zápletky. Jsou to citace, které tam jsou proto, aby si u nich fanoušci starých filmů řekli „To je citace z mého oblíbeného filmu X z roku 19YZ, bomba!“. Připomínalo mi to sérii Scary Movie nebo film Paul, kde byla spousta citací z hororů / sci-fi také jen proto, aby to fanouškům udělalo dobře, a ne kvůli ději.

Ačkoliv jsem se místy docela kochal těmi citacemi a parafrázemi (a vůbec mi nevadilo, že nějaká o nějaký ten rok/desetiletí nesedí k době, kdy se měl film odehrávat), ani na okamžik mě nezačal zajímat osud hlavního hrdiny nebo hrdinky, nemluvě o ostatních postavách. A nemělo to nic společného s tím, že by herci nebyli dobří. Byli dobří a dělali, co se jen bez hlasu dělat dá! A v roli vetešníka jsem dokonce poznal slavného kazašského producenta Azamata Bagatova!

Čas od času se ve filmu objevil nápad, který byl originální a parafrázoval nějaký historický filmový móres způsobem, který byl sofistikovaný / vtipný / zajímavý pro dnešní diváky – například ten výše zmiňovaný sen se zvukovými efekty, nebo opakované hlášky o „mluvení“ v dialozích postav („Chci abys na mě mluvil“ – „Nebudu mluvit“). (Dialogy jsou pochopitelně v 99 procentech filmu pouze v titulcích.) Bylo jich ale hrozně málo, odhadem tak jeden zajímavý nápad každých pět minut. A mezi nimi byla výplň, která trochu připomínala filmy té doby, které byly natáčeny lepšími režiséry, než je Michel Hazanavicius, podle lepších scénářů. A tím nemyslím „sofistikovanějších“ nebo „vtipnějších“ nebo „logičtějších“, ale prostě „lepších“.

Překvapilo mě množství scén, ve kterých si postavy desítky sekund o něčem povídají, my je pochopitelně neslyšíme, NEJSOU U TOHO ŽÁDNÉ TITULKY a my z jejich hereckých výkonu nechápeme, o čem si povídají a co to s námi má dělat. Možná to byl také nějaký sofistikovaný humor, ale spíš se klaním k tomu, že to prostě nebylo dost dobře zahrané a zrežírované.

The Artist by byl úžasný, kdyby měl 20-30 minut (možná by se to stihlo i za 10) a dravé tempo tehdejších filmů (které rozhodně nesouviselo jen s tím, že se při nich jinak rychle točilo klikou). Jako celovečerní film je to spíš smutný příslib toho, co mohlo vzniknout, kdyby se ty krásné kostýmy, dobové stavby a dokonale napomádovaní thymolinoví gentlemani dostali do rukou schopnějšího tvůrce. A rozhodně to není tím, že bych měl něco proti černobílým filmům nebo proti němým filmům.

P.S: Předchozí film téhož režiséra (se stejným hlavním představitelem).

P.P.S: Následující film téhož režiséra (se stejným hlavním představitelem).